Petr T. – „Jedna vteřina mi vzala život, který jsem znal“

Jmenuji se Petr, je mi 46 let a v červnu 2022 jsem během jediné vteřiny navždy ztratil kus sebe. Své jistoty, své sny, svou práci i život, který jsem do té doby znal. A přestože jsem tu osudnou nehodu přežil, trvalo mi dlouho, než jsem se dokázal znovu naučit skutečně žít.

Den, kdy se splněný sen změnil v noční můru

Ten den jsem si plnil jeden ze svých sportovních snů. Na silničním kole jsem vyjel vysoko do rakouských Alp po nádherné vysokohorské Grossglocknerské silnici. Miloval jsem sport, výzvy a překonávání vlastních hranic. Byl jsem registrovaný atlet, běhal jsem a plánoval ultramaratony. Cyklistika pro mě byla další vášní, kterou jsem teprve objevoval.

Těšil jsem se na dvacet kilometrů dlouhý sjezd do údolí. Na ten pocit svobody, kdy člověk nechá za sebou náročné stoupání a užívá si cestu dolů. Jenže po necelém kilometru a půl bylo všechno jinak. Projel jsem mírnou pravotočivou zatáčkou. Vpravo bylo malé parkoviště s několika motocykly, proti mně projela dvě auta. Za nimi jel motocyklista, který náhle, bez znamení o změně směru, odbočil přímo do mé cesty.

"Vůbec mě neviděl."

Neměl jsem ani vteřinu na reakci. Pravým kolenem jsem v plné síle narazil do motocyklu. Náraz mě vymrštil do vzduchu. Po čtyřech nebo pěti metrech jsem tvrdě dopadl na silnici.

A pak přišla bolest. Taková, jakou jsem do té doby nepoznal. Ležel jsem obličejem k asfaltu a křičel ze všech sil. Celá pravá strana těla mě nesnesitelně bolela. Bylo mi horko. Z obou loktů mi stékala krev. Opatrně jsem se rukou pokusil nahmatat pravou zadní část těla. Byla nepřirozeně oteklá. Stačil sebemenší pohyb, sotva o centimetr, a bolest se znásobila. V tu chvíli jsem pochopil, že je opravdu zle.

"Bál jsem se, že na té silnici zemřu."

Ten strach se mi vryl hluboko do paměti, a přestože jsem tehdy přežil, ještě dlouho mě neopustil. Z člověka, který zvládal všechno, se stal člověk, který se musel znovu naučit chodit Celý život jsem byl zvyklý spoléhat sám na sebe. Jako voják jsem se učil zvládat náročné situace, překonávat překážky, nevzdávat se. Sport mě naučil disciplíně, vytrvalosti a schopnosti snášet bolest.

Věřil jsem, že když člověk opravdu chce, dokáže téměř všechno. A najednou jsem ležel v nemocnici napojený na přístroje. Lékaři mi vysvětlovali, že operace by mi měla umožnit znovu chodit. Časem. Pokud všechno dobře dopadne.

„Chodit…chodit …"

To slovo mi znělo v hlavě pořád dokola. Ještě před pár dny jsem plánoval běhat ultramaratony, zdolávat hory a posouvat své sportovní hranice. A teď jsem měl být vděčný za naději, že se jednou postavím na vlastní nohy. Měl jsem vážně poraněnou pánev, kterou bylo nutné operativně zpevnit. Pravá noha mi zůstala téměř o dva centimetry kratší. Čekaly mě dlouhé měsíce rehabilitací, bolesti a nejistoty.

Učil jsem se znovu chodit. S tělem, které mě neposlouchalo tak, jak jsem byl celý život zvyklý. Bolesti byly obrovské. Užíval jsem velké množství léků a některé dny se zdály nekonečné. Z tréninků jsem znal fyzické vyčerpání, uměl jsem zatnout zuby a jít dál. Jenže tohle nebyla bolest, kterou si člověk dobrovolně vybere, aby dosáhl svého cíle. Tohle byla bolest, před kterou nebylo kam utéct. Jenže zatímco moje tělo se pomalu učilo znovu fungovat, uvnitř mě se něco rozpadalo.

"Přišel jsem o víc než o zdraví. Ztratil jsem i sám sebe..."

Nehoda mi nevzala jen fyzickou kondici. Vzala mi také profesi, která byla součástí mé identity. Jako voják jsem musel skončit. Bylo nesmírně těžké přijmout, že už nemohu pokračovat v životě, který jsem si vybudoval. Připadal jsem si jako voják, který byl v boji těžce zraněn a už se nedokáže vrátit zpátky.

Dřív jsem věřil, že zvládnu každou překážku. Teď jsem nedokázal zvládnout ani vlastní myšlenky. Ten okamžik na silnici, kdy jsem byl přesvědčený, že umírám, ve mně zůstal. S ním i strach, že se něco podobného může kdykoliv opakovat... v práci... na kole…vlastně kdekoliv. Ani pomoc psychologů nedokázala změnit moje rozhodnutí. K armádě ani k silniční cyklistice jsem se už nevrátil.

Neustále jsem si pokládal otázky. Proč se to stalo? Proč právě mně? Obstál jsem v té životní zkoušce, nebo jsem selhal? A především – kdo vlastně jsem, když už nemohu být tím člověkem, kterým jsem býval?

"Někdy bolí i slova, která nikdy nezazní ..."

Vedle fyzické bolesti a vlastního strachu jsem se musel vyrovnávat ještě s něčím. S tichem člověka, který nehodu způsobil. Nikdy jsem od něj neslyšel obyčejné: „Promiňte. Je mi to líto.“ On z nehody vyvázl se zlomenou klíční kostí. Já jsem přišel o zdraví, práci, sny a dlouho i o vnitřní klid.

Velmi těžko jsem přijímal, že člověk, jehož jediná chyba tak zásadně změnila můj život, se mi osobně neomluvil.

 Postupem času jsem ale pochopil, že nechci žít v zatrpklosti. Věřím, že mi neublížil úmyslně. Udělal chybu, která měla strašlivé následky. Svou odpovědnost za nehodu právně uznal a já jsem se rozhodl nepokračovat v jeho trestním stíhání. Odpustil jsem mu. Potichu, sám v sobě. Ne proto, že by se tím všechno napravilo, ale protože jsem nechtěl, aby mi ta nehoda vzala ještě víc.

Přežil jsem. A když si dnes uvědomím, jak blízko jsem byl ještě vážnějšímu zranění páteře nebo smrti, říkám si, že mě na tomto světě možná ještě něco čekalo. Krátce po nehodě jsem si neustále opakoval jednu větu: „Přežil jsi. Teď už bude všechno dobré. Už žádný stres. Už jen klid a hezký život.“

Myslel jsem si, že když jsem unikl smrti, nemůže mě už nic tak strašného potkat. Jenže skutečnost byla úplně jiná. Začaly se projevovat silné následky psychického traumatu. Přestával jsem zvládat běžný stres. Situace, které bych dříve vyřešil bez větších problémů, mě najednou dokázaly úplně ochromit. Ztrácel jsem jistotu, kterou jsem v sobě kdysi měl.

Snažil jsem se vrátit do pracovního života, ale nedařilo se mi to. Během deseti měsíců jsem vystřídal přibližně pětadvacet pracovních pozic. Zkoušel jsem začít znovu a znovu. Pokaždé jsem doufal, že tentokrát to zvládnu…a pokaždé přišel stres. Ten obyčejný, každodenní stres, který patří k životu. Jenže já už na něj nedokázal reagovat jako dřív.

Byl jsem vyčerpaný. Zklamaný sám ze sebe. Připadal jsem si jako člověk, který přežil něco strašného, ale nedokáže se vrátit mezi ostatní. Navenek jsem se někdy dokázal usmívat. Uvnitř jsem ale prožíval něco úplně jiného.

"Dostal jsem se až na samé dno."

Prožíval jsem tak silná psychická muka, že přišly i chvíle, kdy jsem přemýšlel, jestli má vůbec smysl pokračovat dál. Byl jsem nebezpečně blízko rozhodnutí, ze kterého už není návratu. Tyto pocity patří k mému příběhu a nechci je zamlčet, protože vím, že podobné věci mohou zažívat i jiní lidé po těžké nehodě.

Nakonec ve mně zvítězila touha žít. Zpátky do života. Pomalu, krok za krokem. Postupně jsem začal chápat jednu důležitou věc. Život bez stresu neexistuje. Neexistoval před nehodou a nebude existovat ani po ní. Nemohu čekat, až všechno kolem mě bude dokonalé a bezpečné. Musím se naučit žít i s tím, co nedokážu ovlivnit.

Našel jsem si práci v úplně jiném oboru. V prostředí, kde jsem cítil větší klid a kde jsem měl prostor znovu získávat důvěru sám v sebe. I tam přicházely náročné chvíle, ale já jsem je začal postupně zvládat. Byly to malé, téměř neviditelné krůčky. Jeden zvládnutý den. Jedna situace, ze které jsem neutekl. Jedna chvíle, kdy jsem se přestal bát toho, co přijde. A pak se začalo vracet něco, co mi dlouho chybělo - úsměv.

"Přátelé si toho začali všímat a já pomalu poznával, že se do života skutečně vracím."

Už nejsem tím člověkem, kterým jsem býval… a možná to tak má být. Dnes chodím. Na silniční kolo jsem se sice už nevrátil, ale objevil jsem kouzlo horské cyklistiky. Jezdím klidnými lesními cestami, v přírodě, kde nacházím radost a svobodu, o kterých jsem si kdysi myslel, že jsem je navždy ztratil.

S některými bolestmi žiji dodnes. V mnohém jsem ale silnější. Ne proto, že bych dnes dokázal snést víc bolesti nebo překonat náročnější sportovní výkon. Jsem silnější, protože jsem poznal vlastní zranitelnost. Protože vím, jaké to je ztratit téměř všechno, co člověka tvořilo. Jaké to je mít strach, pochybovat o sobě a nevědět, jestli ještě někdy přijde lepší den. Jednu věc bych ale dnes udělal jinak. Nesnažil bych se všechno zvládnout sám.Celý život jsem byl zvyklý být silný, soběstačný a nezávislý. A právě proto pro mě bylo tak těžké připustit, že potřebuji pomoc.

Dnes vím, že kdybych se tolik neuzavíral do svého trápení a dovolil ostatním, aby mi byli oporou, možná bych se z toho všeho dostával mnohem snáz. Požádat o pomoc totiž není slabost.Někdy je to ten nejodvážnější krok, který můžeme udělat.

Proč jsem se stal ambasadorem Ponehodové péče?

Protože vím, jaké to je ležet na silnici a nevědět, jestli přežijete. Vím, jaké to je učit se znovu chodit. Přijít o práci, o své plány a o představu vlastní budoucnosti. Vím, jaké to je, když vás ostatní vidí jako člověka, který měl štěstí, protože přežil, ale nikdo nevidí, jak těžký boj každý den svádíte sami se sebou.

A vím také, jak moc může člověku chybět někdo, kdo mu opravdu rozumí. Někdo, před kým nemusí předstírat, že je silný. Někdo, komu nemusí vysvětlovat, proč má strach, proč je smutný nebo proč nezvládá věci, které pro něj dříve byly samozřejmé. Právě proto chci být součástí Ponehodové péče.

Chci tu být pro lidi, kterým dopravní nehoda obrátila život naruby. Pro ty, kteří právě procházejí bolestí, strachem, nejistotou nebo ztrátou všeho, co dosud považovali za samozřejmé.

Nechci nikomu slibovat, že všechno bude hned dobré. Vím až příliš dobře, že cesta k uzdravení může být dlouhá, bolestivá a plná překážek. Chci nabídnout něco, co jsem sám tolik potřeboval. Pochopení. Klid. Trpělivost a vědomí, že na to nemusíte být sami.

"Jsem Petr. Člověk, který přišel o kus svého života, ale postupně našel cestu k novému."

Pokud právě prožíváte těžké období po dopravní nehodě, rád vás vyslechnu. Bez hodnocení, bez tlaku, bez očekávání, že musíte být silní.