Soňa K. - „Jedna nehoda, jiný život“

Jmenuji se Soňa Kuchyňová, je mi 34 let a v září 2021 se mi během několika vteřin rozpadl život, jak jsem ho znala.

Jela jsem do práce. Obyčejná, klidná cesta. Pět kilometrů od domova mi jiná řidička ve vysoké rychlosti nedala přednost na STOPce a narazila do pravé strany mého auta. Náraz si pamatuji až bolestně přesně – jako zpomalený film. Zvuk, tlak, ticho. Pak už jen mlha. 

Probudila jsem se vzhůru nohama. Auto leželo na střeše, převrácené přes přední kapotu. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, že tenhle obraz se mi navždy vypálí do paměti.

To, co následovalo, nebyla jen nehoda. Byl to boj. Každodenní, vyčerpávající, bolestivý boj – o zdraví, o klid v hlavě, o pocit bezpečí. A byl o to těžší, že jsem v té době byla těhotná. Strach o nenarozené dítě byl paralyzující. Zdravý chlapeček se naštěstí o pár týdnů později předčasně narodil. Dnes je to čtyři roky, co nám dělá radost. Je mým světlem v příběhu, který je jinak plný stínů.

Nehoda mi nezanechala jen modřiny. Zanechala mi zlomené kosti v obličeji, jizvy a trvalé následky. Ale nejvíc zraněná byla moje duše. Smířit se s přístupem řidičky, která nehodu zavinila a pro kterou jsem jako člověk nic neznamenala, bylo možná těžší než samotná bolest.

Zlomeniny v obličeji byly natolik vážné, že vyžadovaly chirurgické řešení ještě v době těhotenství. Strach z uspání po tom všem, co jsem zažila, mě zlomil. A tehdy přišla zoufalá potřeba potkat někoho, kdo si tím prošel. Někoho, kdo byl na dně, a přesto dokázal posbírat střípky svého života a znovu fungovat. Aspoň trochu normálně.

Po nehodě jsme zůstali bez auta, bez peněz, bez zdraví a hlavně bez informací. Manžel zůstal doma, staral se o mě i o našeho staršího syna. Byli jsme paralyzovaní strachem a nejistotou. Nikdo vám neřekne, co bude dál. Nikdo vás nepřipraví na to, jak osaměle se můžete cítit, i když kolem sebe máte spoustu lidi.

Auto, peníze i informace se časem vyřešily. Se strachem bojuji dodnes pokaždé, když si sedám za volant. Zdraví už ale zpátky nikdy nepřišlo.

Dnes žiju život, který je jiný, než jaký jsem si představovala. Dokázala jsem znovu řídit auto. Dokázala jsem odpustit viníkům nehod. Dokázala jsem posbírat téměř všechny střípky svého života a fungovat navenek „normálně“. Jeden střípek ale chybí. Zdraví.

Každý den bojuji s neustálými, všudypřítomnými bolestmi hlavy a obličeje. Léčím se v ambulanci bolesti, beru silné léky, a přesto jsou dny, které mě srazí na kolena. Zůstaly mi tři výrazné jizvy v obličeji. A přesto na ně jsem hrdá. Jsou důkazem, že jsem přežila. Že jsem ten boj nevzdala.

Zůstala ve mně ale jedna hluboká stopa – vzpomínka na tu bezmocnou Soňu, která tehdy zoufale hledala někoho, kdo by jí řekl: „Rozumím ti. Nejseš v tom sama.“

A právě proto dnes chci zalepit jednu malou skulinku ve světě. Chci tu být pro lidi, kteří si právě prošli dopravní nehodou. Pro ty, kteří se bojí, jsou zmatení, zranění fyzicky i psychicky. Pro ty, kteří potřebují jediné, a to mluvit s někým, kdo to opravdu zažil.

Protože někdy i jedno pochopení dokáže zachránit víc, než si dokážeme představit.

Zdroj: soukromé fotografie paní Soni K. bez souhlasu autorů si nepřejeme stahovat obrázky k dalšímu použití